Afektivní záchvaty? Toto nemohu pohledem zpět pojmout jinak než s nadhledem a humorem, ačkoli v aktuální době to připomíná film "3.15 zemřeš" (za předpokladu, že vám ve 3.15 jede autobus a vaše dítě se ještě ve 3.14 válí v zimní kombinéze po zemi a řevem trhá podlahovou krytinu).

Ale ano, ano, ano, jednou to přestane. Do té doby - Bůh s vámi :)

Lidé, stojící s vámi

 Jak píše hadimrška? No, jak se po česku říká - "ta píše"! :) 

Bez zlehčování: byl to boj. Předesílám, že i bez diagnózy "dysgrafie" to bylo o nervy. 

V jednu chvíli jsem si říkala, že nějak přežijeme pár let, než technika a kybernetika převezme žezlo a budou zkrátka všichni psát na (nějaké) klávesnici (dotykovém displeji???), ovšem školní docházka

 I háďata se občas potřebují stravovat. Když chudák Hadimrška stoluje, je to o nervy. O moje i o její. O moje proto, že to musím prát, o její proto, že jí vadí, že už se zase polila.

Jemná motorika hraje při zápasu s vidličkou a nožem prim. Na to přijde brzo každý, kdo má s ní problém (s tou motorikou. A NÁSLEDNĚ S VIDLIČKOU). 

Myslím, že posledním geniálním nástrojem,

Nuže - jak je to tedy s motorikou?

Inu - dost bídně :-)

Nyní si s úsměvem vzpomínám, jak jsme ve školce nafasovali brožurku se seznamem dovedností, které by děti měly ovládat spolu s nástupem do školy. Přesně si vybavuji, že jedním z těch předpokladů bylo: "dítě jezdí na kole, skáče přes švihadlo a tak dále". Fajn. Jsem ráda, že jsem brožurku neposlechla a v otázce

Hadimrška dávala svůj temperament na odiv v podstatě od prvního dne.

Největší oporou mi byly dětské sestry na oddělení šestinedělí. Jedna dostala od nás (čtyř obyvatelek pokoje) přezdívku Gestapo, druhá Maminka.

Gestapo nás všechny hromadně oslovovala "matko".  Mé první spolubydlící řekla, že když vidí, jak koupe mimino, tak se jí nechce věřit, že to

"Ty se to snad nikdy nenaučíš!"

Tuhle větu se snažím vyřadit ze svého slovníku. Stejně jako "To nemá cenu", "To snad není možný s tebou" a tak podobně.  I když, pravda, mi někdy

Toto je deník dítěte s ADHD a jeho rodiny. Budu mu říkat deník, i když bude zahrnovat i velkou část vzpomínek a pohledů zpět. Zážitků, kdy jsme o ADHD nevěděli, čelili průpovídkám okolí, jak by "dali jednu studenou sprchu a bylo by hotovo" (a o tom, jak to s tou sprchou nefungovalo), nechápali situaci, kdy Hadimrška šílela z toho, že něco nebylo tak, jak si to v hlavě naplánovala, čelili nevysvětlitelným nočním křikům, nechápali, proč proboha "nemůže chvíli sedět, aniž by nehýbala aspoň palcem u nohy", nemůže se najíst, aniž by jí něco nespadlo/vylilo se/rozsypalo/skončilo jinde než mělo. Jestli žijete ve světě, kde máte pocit, že se všechno musí opakovat dvacetkrát (nejmíň??), kde máte pocit, že vaše dítě je natahovací myš na klíček, která jede a jede a jede, dokud jí nedojde pérko, často posloucháte poznámky typu "bože ta/ten je hyperaktivní", a vy v duchu tušíte, že tím "hyperaktivní" možná myslí "nevychovaná/ý", a zároveň víte, že jste udělali maximum (nebo vaše maximum..... dokud vám nedošly síly), a přesto prostě hyperaktivní je. A bude. Možná se tomu dřív říkalo neposeda. Dneska je hyperaktivní, ale buďte v klidu. HYPERAKTIVNÍ ZŮSTANE :D:D

Budu sem psát postřehy, zážitky, dojmy a zkušenosti.

Určitě mi odpustíte, když s vámi o tom nebudu moci diskutovat (i když bych tak ráda!), ale Hadimrška zabere tolik času, že bych vám potom už nestihla na blog napsat vůbec nic. Jestli tento blog pomůže třeba jen jednomu rodiči v tom, aby se cítil lépe a ne jako rodič-exot, budu strašlivě šťastná.

Nebudu sem psát odborné informace a analýzy. Tohle přenechám skutečným odborníkům. Nebudu zde trousit ani zaručené rady, jak ADHD bezpečně poznat, ani nebudu tvrdit, že to všechno dělám správně. Budu to psát tak, jak to prožívám(e). Třeba se v tom najdete.

Tak pojďme na to, rodiče J