Hadimrska | "Nevoďte jí tu ruku!" aneb psaní s ADHD

 Jak píše hadimrška? No, jak se po česku říká - "ta píše"! :) 

Bez zlehčování: byl to boj. Předesílám, že i bez diagnózy "dysgrafie" to bylo o nervy. 

V jednu chvíli jsem si říkala, že nějak přežijeme pár let, než technika a kybernetika převezme žezlo a budou zkrátka všichni psát na (nějaké) klávesnici (dotykovém displeji???), ovšem školní docházka je dlouhá a paní učitelka již na začátku první třídy pronesla verdikt: "Ta z toho psaní nikdy mít jedničku nebude." (Optimistka.)

Rozhodla jsem se, že my jí teda ukážeme!

Samozřejmě že problém začal už s takovými těmi "fajfkami" a "hůlkami", nikdy to nebylo všechno stejné. S povzdechem jsem na návštěvě u matičky vyhrabala své staré písanky a okamžitě viděla ten rozdíl: uměla jsem "netlačit" na tužku, uměla jsem dodržet linky, přibližně tvar. Učitelka mi zaškrtla každičkou sebemenší odchylku. 

Sešit hadimršky v porovnání s tím připomínal zahrádku zarostlou zdivočelým býlím.

Moje matka, bývalá pedagožka s dlouholetou praxí, nyní v penzi, mi dala radu: veď jí ruku!

A tak jsme vedli ruku. A docela to šlo. Když jsem pár řádků vedla (každý ten řádek se setkal s hadimrščím rozčilováním a protesty, že "to nejde"), nakonec byla schopná získat alespoň trochu grifu a správný tah, a následující řádky, které napsala sama, vypadaly docela k světu.

Ale ouha. První rodičovská schůzka a paní učitelka si mě již na konci volala ke stolečku. "Že vy jí vedete doma ruku! Já jsem si všimla toho rozdílu mezi tím, co píše doma, a mezi tím, co píše tady ve škole." 

A nedomluvily jsme se. Paní učitelka zvolila zvláštní strategii, a sice: že bude za každou cenu prosazovat svou, i kdyby holka měla nakonec sešit jako džungli a známku "jakou zaslouží". Snažila jsem se jí vysvětlit, že to nedělá schválně, že zkrátka tu jemnou motoriku má na houby, a že s každou špatnou známkou ji to víc a víc demotivuje, že má pocit nezdaru. Ne. Nedomluvily jsme se.

Navrch jsem dostala ponaučení, že ji "nemám přetěžovat", což prý znamená "nepsat doma déle než deset minut denně".

Rozhodla jsem se na to vykašlat a udělat si po svém.

Vedli jsme ruku. A ono to šlo.

Také jsem se rozhodla dceru "přetěžovat" a s přestávkami na odpočinek psát v celkovém úhrnu asi půl hodiny denně. Podotýkám, že za tu půlhodinu jsme stvořily vždy několik málo řádek, a to ještě v potu tváře.

Nakonec píše, a píše "vcelku dobře". Dosud (a to je již ve čtvrté třídě) se mi nepovedlo donutit ji psát devítku správně, neboli odshora. Ona zkrátka začne dole a nahoře udělá "camfrcoul", jak by řekla moje stará učitelka z první třídy. Stejný camfrcoul, psaný naprosto opačně, než se psát má, používá i u malého psacího "t", a například kličku u malého "k" vynechává úplně, takže "k" a "h" se liší jen velmi nepatrně. 

A tak dále a tak dál, zkrátka vzorové písmo to nikdy nebude, ale jde to přečíst.

Ještě bych snad zmínila řádky. "Ňáký čáry" na papíře ji absolutně nemůžou rozházet. Když píše úkol, stojím nad ní, a jelikož dnes se vyrábějí ta šikovná gumovací pera, tak všechny "přesahy" a "nedosahy" (neboli slova lítají nad řádky) dodatečně opravíme.

Další chuťovka byly tečky za větou, háčky nad souhláskami a čárky nad samohláskami. Srovnalo se to pořádně až někdy během třetí třídy, do té doby občas čárka vypadla. Na vině je roztržitost, pro ADHD typická. 

Hadimrška má bujnou fantazii a schopnost vymýšlet a konstruovat úžasné příběhy. Někdy je zaznamenává na papír a ZÁSADNĚ, zásadně vynechává čárky ve větách, uvozovky atd. To si potom společně sedneme a doplňujeme čárky a uvozovky, přičemž je občas i schopna odhadnout, kde by asi tak měly být. Sama je však používá málo, či spíše vůbec.

Naštěstí se naučila docela dobře rozlišovat kroužek a čárku nad ú/ů, a tak pokud jedno z těch znamének zrovna nezapomene, trefí ho správně.

A to je vše, přátelé :) a příště zase o čtení :) 

zdraví hadí matka