Jak je to s tou motorikou...

Nuže - jak je to tedy s motorikou?

Inu - dost bídně :-)

Nyní si s úsměvem vzpomínám, jak jsme ve školce nafasovali brožurku se seznamem dovedností, které by děti měly ovládat spolu s nástupem do školy. Přesně si vybavuji, že jedním z těch předpokladů bylo: "dítě jezdí na kole, skáče přes švihadlo a tak dále". Fajn. Jsem ráda, že jsem brožurku neposlechla a v otázce nástupu do první třídy nečekala, až se naučí jezdit na kole a skákat přes švihadlo. Kdybych to udělala, možná bych tu ještě teď seděla a doufala, že "třeba jednou v patnácti nebude vypadat mezi prvňákama blbě".

Toto je zrovna jeden z projevů ADHD, který byl - tedy v hadimrščím pojetí - dost patrný od samého počátku.

Hlavním pravidlem,  tesaným do kamene, by mělo být: NESROVNÁVAT S JINÝMI DĚTMI. Zkusila jsem si to vštípit. Fungovalo to úplně stejně jako namrzlé zábradlí v Obecné škole. Neolizujte zábradlí. Přimrzne vám jazyk. Nesrovnávejte děti. Zešílíte. (Dělala jsem to.)

Motoriku máme hrubou a jemnou. Když skřípe jedna, je to dost nepříjemné. Když skřípou obě, ještě nepříjemnější.

Takže k té jemné.

Začalo to dětskými hrami. Vezměme si takové navlékání korálků. Banalita, ne? Prostě vezmete korálek a provléknete provázek tou dírkou. Zakoupila jsem speciální dětskou sadu se speciálně vyztuženým provázkem. Šlo to úplně samo, fakt! Hadimrška se však nechovala podle návodu a po dvou minutách mého vysvětlování, jak to krásně jde a že opravdu jen prostrčí tu šňůrku tou dírkou, letěl korálek jedním směrem a speciálně vyztužená šňůrka druhým. Hned nato se stala ta strašná věc. Kamarádky holčička - o půl roku mladší - vzala ten korálek a šňůrku a úplně normálně a napoprvé to provlékla.

Umínila jsem si, že ihned po odchodu kamarádky zkrátka Hadimršku tuto dovednost naučím. Nestalo se. Vzpomínala jsem na růžovou brožovanou knížečku s myšlenkami Marie Montessori, kterou mi kdysi za studií lili do hlavy, včetně tvrzení, že dítě, sledované Marií Montessori, se pokusilo o nějakou činnost, která mu nešla, devadesátkrát, dokud se mu to nepovedlo. Okamžitě mě napadlo, že Marie Montessori možná při tom pokusu měla nějaké úplně jiné dítě??? Všechny z našich pěti pokusů končily vztekem a mrskáním korálků, a tak jsem se pomalu chtěla smířit s tím, že náhrdelníčky a náramečky navlékat nikdy nebudem, v depresi vzala vysavač a rozházené korálky vyluxovala.

Později mi jedna "teta" ve školce poradila onu spásnou věc: zakoupit korálky OBŘÍ. (A když říkám obří, tak obří. Pod slovem "korálek" si představujte něco jako nateklý plod šípku). U toho už nebyla nitka, spíš provaz, ale šlo to. Opravdu šlo, a důvodem bylo to, že ty menší korálky prostě nebyly v její moci a ten pocit nezdaru mařil jakékoli další úsilí. Happy end: od korálků obřích se do půl roka přešlo ke korálkům úplně normálním. I bez vyztužené šňůrky.

Další věc: stříhání. Člověk se musí obrnit i vůči řečem "tet" ze školky, které vyprovází vaše dítě z šatny se slovy "a řekni mamince, ať s tebou doma stříhá". Milá teto ze školky, my jsme s hádětem doma stříhat chtěli, ale skončilo se většinou u toho, jak se drží nůžky. To byl základní kámen úrazu, obyčejný úchop nůžek nebylo možné ukázat, vysvětlit, nijak naučit. Zkoušely se nůžky anatomicky upravené, barevné, měkké, a nic. Přišlo to s věkem, kdy už všechny ostatní (nesrovnávat... nesrovnávat) děti stříhaly. No a co. Stříhat se naučila těsně před nástupem do školy.

Toto byly stále fáze, kdy jsme o ADHD nevěděli. Prostě se řeklo, že je "trochu nemotorná", trochu nešikovná, jen se to, myslím, nemá říkat před dětmi. Ono je to mrzí, protože jim to prostě opravdu nejde. Nejhorší je, že když překonají počáteční fáze vzteku a vzdoru, "protože to nejde", v podstatě nikdy nezažijou pocit toho blaženého úspěchu, že to je všechno úplně tak, jak má být. Že to prostě nikdy nebude vybarvené bez přetahování, vystřižené na chlup podle obrysu a že na nástěnce to vždycky bude mít pochválené Kačenka nebo Ivanka, protože ta "nikdy nepřetahuje" a "vždycky to stříhá precizně". Tak ať si to Kačenka s Ivankou stříhaj podle regulí, my jedem holt na avantgardu :-)

Ve škole se to pochopitelně projevilo na psaní. Písmo je "takové nějaké zvláštní". Není to snad přímo dysgrafie, jen to prostě vypadá, jako kdyby ji permanentně někdo strkal do ruky, nebo jí kvrdlal stolem, a ona se občas netrefila přesně na řádek a tak to skončilo pod nebo nad. K tomu písmu a psaní se vyjádřím v nějakém jiném článku. To je na dlouho a netýká se to čistě jen motoriky.

A motorika hrubá. Kolo? Brusle? Děkujeme nechceme. Držet rovnováhu, koordinovat ruce a nohy, použít hrubou sílu v pravou chvíli k tomu, aby se udržela řídítka nebo v podstatě cokoli - prostě ne.

Jednou jsem hrubou motoriku pokusila a lituju toho dodnes. Na zvláštním "přírodním" dětském hřišti (samé dřevo a přírodní materiály) byl jakýsi vozíček na jakési dráze, celé to bylo dlouhé asi tři metry a do vozíčku se vešlo přesně jedno dítě. Šlo jen o to, aby se dítě pevně drželo madla a vozíček sjel dolů. Tak to byl brutální omyl. Jak se všechny děti předtím udržely, když vozíček zastavil, tak bohužel Hadimrška z toho dokázala vylítnout a skončilo to naštěstí jen prokousnutým rtem, odřenými loktíky a hrozným pláčem. OPRAVDU na tom na první pohled nic nebylo: na třech metrech to skutečně nestihlo nabrat žádnou závratnou rychlost a sklon té dráhy byl minimální. Dole to jen maličko drclo. V té chvíli už jsem začala tušit, že s hrubou motorikou bude taky něco špatně.

Pokoušeli jsme ještě kolo - bez úspěchu.

Teď to snad vypadá, jako že dělám z Hadimršky slona v porcelánu. Opak je pravdou, působí spíš jako "třepotavý motýl", což jistě nebude platit pro všechny děti, ale už z toho pohybu a jakési zvláštní křehkosti, s jakou vše dělá, je znát, že pořádně šlápnout do pedálů a u toho pořádně chňapnout řídítka prostě nepůjde. V podstatě všechno chytá tak, jako by to bylo z tenkého skla a ona se bála, že jí to praskne pod rukama.

 A kolo, jak víme, ze skla není.

A tak, i když můj mozek na to přistupuje jen velmi těžko, jsem prozatím na kolo úplně rezignovala. Kdo má hlavu těžkou, těžkou, ať to zkusí s koloběžkou? Perfektní alternativa, kdy se jedna noha může kdykoli opřít o starou dobrou matičku zemi. :-)

A já - hadimrší matka - mám aspoň o výmluvu navíc, proč své staré kolo nechat i dál někde hluboko ve sklepě! :)