Hadimrška stoluje
I háďata se občas potřebují stravovat. Když chudák Hadimrška stoluje, je to o nervy. O moje i o její. O moje proto, že to musím prát, o její proto, že jí vadí, že už se zase polila.
Jemná motorika hraje při zápasu s vidličkou a nožem prim. Na to přijde brzo každý, kdo má s ní problém (s tou motorikou. A NÁSLEDNĚ S VIDLIČKOU).
Myslím, že posledním geniálním nástrojem, který jsem v tomto směru zaznamenala, byla lžička. Nemusí se s ní obratně manipulovat mezi prstíky a nemusí se s ní nikam trefovat. Natož pižlat tak, jak se to musí dělat s nožem. Jenže naše kultura zkrátka vyžaduje příbor. Chvílemi mě přepadaly touhy žít v pravěku, kde se maso na kosti chňapalo do ruky. Pak si ale vzpomenu na Obrázky z dějin národa českého od Vladislava Vančury, konkrétně na kapitolu, kde moudrá Stařena rozhodovala o další existenci novorozenců, a kde jedním z kritérií, kvůli nimž novorozenec u Stařeny jaksi neprošel, byla např. špatná ruka či noha (Hadimrška měla při narození polohovou vadu jménem "pes calcaneovalgus", což nebyl pes, nýbrž vytočené chodidlo - srovnáno Vojtovou metodou) - a tak všechny roztoužené myšlenky na pravěk rychle zavrhuji.
Stolování při ADHD s mírně nedokonalou jemnou motorikou a přebujelou adéháďáckou fantazií může probíhat třeba tak. Hadimrška je tvor přemýšlivý a rozjímá i při jídle. Při takovém rozjímání se často stane, že tak trochu zapomene, že drží v ruce skleničku, že má na vidličce napíchnuté maso. Jakmile začne lítat hlavou v oblacích, lítá i jídlo - většinou na ubrus, na oblečení, na koberec, do klína, na židli a tak dále. Jelikož se to děje často a matka při tom zpočátku šílí, protože "to snad není možný že ti to už zase spadlo", dítě má při každém daším výletu do oblak svůj obvyklý pocit viny.
V nejhorším případě si začne nadávat, zoufale plakat, ne-li přímo řvát, vztekat se (často samo na sebe), a tak jsem si časem někde na internetu vyčetla jednu prostou radu: nenadávat. Naučit uklízet.
Kupodivu i s tou hlavou v oblacích byla schopna po několikerém vysvětlení pochopit, že tím křikem nic nezmůže. Flek tam fakticky zůstane pořád, i kdyby si prořvala díru k sousedům. A tak si dojít pro houbičku a hezky to po sobě utřít. Tričko svléknout, hodit do vany, vzít si jiné.
Ono to teď může vypadat:
za A) jako že dělám z komára velblouda, protože "to se přece stane každému"
za B) jako že je to prostě hrozné prase, které se prostě neumí normálně najíst.
Tady platí jen jedno: číst o tom není totéž jako to prožít. Dítě vezme do ruky sušenku, chroupne, ZAHLEDÍ SE DO NEURČITA (jinými slovy "kouká do blba"), a za chvíli mu sušenka prostě samovolně vypadne z ruky. Stejně to dopadne s namazaným chlebem nebo v podstatě s čímkoli. Ani moje vlastní logika to moc nepobírá. Jsem tvor od přírody žravý a co v ruce držím, to si nenechám jen tak vzít, natož abych to dobrovolně upustila (co kdyby mi to pod stolem někdo snědl).
Hadimrška to má jinak. Jídlo je pro ni prostředkem k přežití a mnohem důležitější jsou její myšlenky a fantazie.
A tak se musí neustále říkat: přisuň se, drž to prosím tě pořádně, nakloň se nad ten talíř a tak dále.
Je to úmorné a je to nutné. Zároveň je hrozně fajn, když je u toho člověk s dítětem sám a neztrapňuje ho před ostatními. Což doopravdy nejde vždycky dodržet. Proto se snažím tyto příležitosti snížit na minimum a když už, vybírat jídlo, které nadělá co nejméně paseky - a taky jí sdělovat připomínky šeptem.
Dlouhou dobu jsem to řešila také tak, že jsem sundavala ubrus a dávala omyvatelnou podložku. Ušetřila jsem tím práci sobě, ale bohužel jsem Hadimršce dala signál, že to prostě padat na stůl může. JENŽE NEMŮŽE. A tak - práce nepráce - ubrus je a omyvatelnou podložku jsem uklidila. Musí poznat, že když to spadne, bude tam flek a musí to uklidit.
Větší námaha pro všechny, ale jinudy cesta nevede.
A taky jsem přes všechno své rozčilování a lamentování došla k jednomu závěru: nedělá to schválně. Amen.