Hadimrškou od porodnice

Hadimrška dávala svůj temperament na odiv v podstatě od prvního dne.

Největší oporou mi byly dětské sestry na oddělení šestinedělí. Jedna dostala od nás (čtyř obyvatelek pokoje) přezdívku Gestapo, druhá Maminka.

Gestapo nás všechny hromadně oslovovala "matko".  Mé první spolubydlící řekla, že když vidí, jak koupe mimino, tak se jí nechce věřit, že to je její třetí dítě. Druhé řekla, "vidíte, jak krásně se vám dělá mlíko", třetí "u vás dobrý, s váma nejsou problémy, že jo", a mně řekla: "Proboha, matko, vy jste snad nikdy neoblíkala ani panenku. Máte ty dupačky obráceně."

Sice jsem v záchvatu sebeobrany odpověděla: "já jsem si s panenkama nehrála, vozila jsem v kočárku plyšáky" (co ti je do toho, babo), ale především: ta jedna panenka, kterou jsem měla, byla panenka, nikoli zelektrizovaný úhoř.

Hadimrška měla podváhu, a tak jí do její zdravotní karty zapsali "hypotrofická". Byla opravdu hubeňoučká, a tak se podchlazovala. Přistavili mi k posteli inkubátor se slovy "musíte ji vyndat rychle, nebo to začne vřískat" (začalo to vřískat vždycky). (Ježišmarja matko, vzbudíte ostatní děti!). Sestra jménem Maminka mi tedy poradila, ať ji místo inkubátoru oblékám do tří vrstev oblečení.

Hadimrška nesnášela oblékání. Šermovala ručičkama a kopala nožičkama tak, že úkolem číslo jedna bylo ji pochytat. Bylo fajn, když ji člověk nacpal v podstatě do čehokoli, nějaké focení v krásných hadříčcích nepřicházelo v úvahu. Před každým oblékáním se jí musela měřit teplota, protože se coby "hypotrofická" podchlazovala a okamžitě šla celá do fialova. Když usnula, byl to zázrak a dalo to velkou práci.

Další problém: kojení. Jako novorozenec měla hrozně ostré nehtíky a poškrábala všechno, co se jí dostalo pod... tu mikroskopickou ruku. Sestra jménem Maminka ji vždycky šetrně ovinula bavlněnou plenkou, ukázala mi, jak ji dokrmit lžičkou, nebo sama dokrmila stříkačkou.

V případě, že měla službu Gestapo, přišla mou hypotrofickou dceru zhodnotit svým nacistickým okem a pravila "Dokud takhle řve, tak se nepřisaje". Nakonec připojila poznámku "vona je nějaká nervózní, ne? Neměla jste nějaký stresový těhotenství?" (Ne. Neměla. NEMĚLA!!!!) A odešla. Třetí dětská sestra byla těhotná (už fakt dost), většinu směny trávila v sesterně s nohama nahoře a pokaždé, když jsem přišla pro umělé mléko a lžičku, obrátila oči v sloup.

Neboli: první impuls, aby se člověk jako matka cítil nemožný - ačkoli věřím, že tyto slastné pocity občas prožívá vysoké procento matek úspěšně kojících, oblékajících a koupajících, tak já to měla ještě potvrzené od certifikované dětské sestry.

Když jsem tedy změřila teplotu dřív, než dítě začalo fialovět, oblékla tři vrstvy oblečení, desetkrát zkusila přisát (když měla službu Maminka, šlo to kupodivu vždy napodruhé - že by psychika?), poté, co se stejně neměla nic moc čeho napít, zamotala do plenky, nakrmila lžičkou /půlka sunaru skončila na té plíně/, přišel doktor, pohlédl na mou nedojedenou snídani a pravil: "Matko, vy jste zase nejedla? Takhle se vám to mlíko neudělá nikdy." Pátý den jsem odpověděla: "Chci flašku."

Šestý den naštěstí to nebohé dítě už něco přibralo. Za pobyt v porodnici ke své již tak stanovené hypotrofii zhubla pět set gramů neboli přesně půl kila. Místo dvou a půl kil tak tedy vážila kila dvě. Možná byla nervózní proto? A pak se jelo domů.