Záchvaty vzteku alias zpocený rodič

 Afektivní záchvaty? Toto nemohu pohledem zpět pojmout jinak než s nadhledem a humorem, ačkoli v aktuální době to připomíná film "3.15 zemřeš" (za předpokladu, že vám ve 3.15 jede autobus a vaše dítě se ještě ve 3.14 válí v zimní kombinéze po zemi a řevem trhá podlahovou krytinu).

Ale ano, ano, ano, jednou to přestane. Do té doby - Bůh s vámi :)

Lidé, stojící s vámi ve frontě na pokladnu, si mohou myslet, že jste to určitě udělali schválně. Že jste se se svou ratolestí venku před obchodem domluvili, že "až bude za tebou, Pepíčku, u pokladny stát tamhle ta nerudná důchodkyně, začni řvát a nepřestaň".

Máme totiž rádi, když nám po zádech stékají čůrky potu a do toho posloucháme stará, generacemi ověřená moudra o "studené sprše" a "nevychovaných harantech". 

Nedávno jsem to zažila z opačné strany barikády. Seděly jsme si s dcerou na lavičce ve městě a lízaly zmrzlinu. Slunečné odpoledne a děsná pohoda. Najednou vzduch prořízl jekot, doprovázený zoufalými prosbami rodičů, následně již rozkazy, příkazy, nadáváním, opět prosbami, leč řev neustával.

Dělala jsem, že to nevidím. Dobře vím, jak málo s tím lze v takové situaci dělat. Nicméně VŽDYCKY (a docela by mě zajímalo, jestli tomu pan Murphy věnoval některý ze svých zákonů) se k tomu nachomýtne nějaký ten pár, a teď pardon: důchodců.

Nic proti důchodcům a věřím, že nejsou všichni stejní, ale ti, kteří se mimoděk připletou k afektivním záchvatům, zpravidla stejní jsou.

Z našeho stanoviště na lavičce jsme s dcerou - kromě řevu, cloumajícího celou nákupní ulicí - slyšely důchodcovské mudrování: "Studenou sprchu. Tak tomu bych dala studenou sprchu. Tohle bych teda netrpěla." 

Paní pouštěla ty výroky tak nahlas, že od chvíle, kdy jsem ji poprvé uslyšela, do chvíle, kdy mě míjela, uběhla notná chvilka, aby mě stihla dopálit. A tak - odpusťte, ale neodolala jsem. Když mě ta hodná, chápavá paní míjela, utrousila jsem: "Starejte se laskavě o sebe, mladá paní." Vlastně mohla být ráda, protože věřím, že kromě prodavačky v masně jí už nikdo "mladá paní" neřekne.

Bohužel dělala, že mě neslyší, jinak bych se s ní moc ráda na to téma pohádala. Minimálně však přestala trousit nevyžádaná výchovná ponaučení.

Na internetu najdete spoustu doporučení, jak na to. Určitě některé z nich fungují. Nechat vyvztekat (nefunguje, když vám jede výše zmíněný autobus), metoda pevného objetí (u některých dětí hrozí, že je pocit "spoutanosti" a omezení pohybu vyprovokuje k ještě většímu výkonu - ALE: kamarádce to fungovalo a viděla jsem to na vlastní oči). 

Nám nefungovalo nic, nebo možná takhle: domlouvala jsem, přísným hlasem, domlouvala, domlouvala.... a vlastně ani nevím, jak to nakonec dopadlo, jestli pomohla ta domluva, nebo to prostě odeznělo samo.

Přiznám se taky, že jsem zkusila i naplácat na zadek. Efekt byl nulový.

A taky se přiznám, že nevím, co se s tímhle dělá, tedy kromě toho, že máte chuť zavolat si 112, aby vás fofrem odlifrovali do blázince.

Jenom vím jedno: že teď přejdu k třešni na dortu jménem STUDENÁ SPRCHA.

Na to téma jsem slyšela mnoho báchorek, v nichž obětí studené sprchy byl: "brácha", "sestřenky syn", "prasynovec mého vzdáleného příbuzného" a nakonec to byl možná spíš Bolek a Lolek a Křemílek a Vochomůrka, a všem to zaručeně pomohlo. Napoprvé a navždy.

Mám s tímto děsivým výchovným prostředkem dvě zkušenosti:

jednu na vlastní kůži, ale naštěstí jsem to vytěsnila z paměti. Ve dvou letech to na mě přišlo a matička s tatíčkem dostali od obvodní lékařky tuto cennou radu. A tak mě strčili oblečenou do vany a začali sprchovat. Já jsem však místo kýženého šoku a následného zklidnění reagovala slovy: "teď sem celá moklá!!!", a začala ve vaně skákat jako čertík na pérku a kromě toho, že afektivní záchvat neskončil, přibyl ještě problém, že jsem při skákání klouzala na dotek a nešla jsem chytit. 

Druhá zkušenost: na mém vlastním dítěti.

Mé dítě je zřejmě prozíravější a odhadlo mě již při primárním pokusu dostat ji za tímto účelem do koupelny, aniž bych to předem nějak avizovala.

Uchopila jsem do náručí vztekající se tříleté dítě a hodlala ho ve svislé poloze pronést dveřmi do koupelny, jelikož JINUDY se tam opravdu člověk nedostane.

A dítě roztáhlo ruce a nohy. Výsledek? Neprošly jsme. 

Otočila jsem dítě horizontálně - neboli naležato - v naději, že pokud roztáhne nohy a ruce, budou tyto končetiny mířit k podlaze a ke stropu a tudíž zaručeně projdeme. 

Neprošly jsme. Dítě okamžitě detekovalo změnu polohy a tentokrát se natáhlo na délku, aneb vzpažilo a narovnalo nohy. 

 Takové dítě má v tu chvíli neuvěřitelnou sílu a nejde ohnout.

V zoufalém odhodlání ten čin prostě REALIZOVAT jsem dítě položila (na nohy) zpátky na podlahu před koupelnou, vzala její hrací kyblíček, s kterým se polévala ve vaně, napustila a polila dítě shora (máme před koupelnou linoleum). Výsledek: mohla jsem si zrovna tak namazat chleba s máslem, nebo si začít zpívat lidové písně.

Prostě: NEPOMOHLO TO.

Štastní to lidé, jimž pomůže byť jedna z rad, poskytovaných na internetu. Jedno pomáhá zaručeně: jednou to křiklouna přestane bavit. Jak v dané situaci, tak celkově - odezní to s věkem.

A pro mudrující důchodce mějme připravnou větu: "Starejte se o sebe". 

 V tomto článku - jak vidno - nenaleznete žádnou praktickou a zkušenostmi ověřenou radu - ale doufám, že se vám aspoň trochu ulevilo.

Přeji krásný afekty nekořeněný den! :) (aspoň občas ;-) )