Hadimrska | "Ty se to snad nikdy nenaučíš!"

"Ty se to snad nikdy nenaučíš!"

Tuhle větu se snažím vyřadit ze svého slovníku. Stejně jako "To nemá cenu", "To snad není možný s tebou" a tak podobně.  I když, pravda, mi někdy – ve chvíli největšího zoufalství – ujede. U Hadimršky vede k pocitu zmaru, vlastní méněcennosti, neschopnosti, sebeobviňování a zatracování. "Já to nikdy nezvládnu". "To nejde." "Já jsem k ničemu."

Když mi poněkolikáté řekla, že "je k ničemu", došlo mi, že dělám něco špatně. Nemá cenu nadávat. Občas má cenu zvýšit hlas, když už u počítání příkladů z matiky tancuje i s židlí, snaží se dát si nohu za krk, sežmoulat záclonu nebo si shrnovat ponožku (rovnat tepláky hrabat se ve vlasech... však už to známe). Pokud jí ale něco nejde, pak nejhorší, co můžu udělat, je začít ji podceňovat a shazovat. Nemotivuje ji to k většímu výkonu. Budí to v ní pocit, že je tragédka. A to nechci.

Mnohem lépe zabralo, když jsem jí – třeba i několikrát – vysvětlila, že musí být trpělivá, musí si věřit, snažit se a vydržet dlouho, nevzdávat to. Že všechno se dá naučit, jen to někdy déle trvá a musí se to zkoušet hodněkrát.

"Neboj se, to zvládneš" funguje daleko líp než jinými slovy zaobalená věta "jsi nemožná".

Pro mě to znamená neuvěřitelnou dávku sebeovládání a v neposlední řadě sebezapření. Okamžiky, kdy se vám chce zařvat, ale držíte to silou vůle na uzdě (a že je to někdy jako držet za opratě spřežení splašených koní).

Když Hadimrška konečně pochopí, jaký je princip toho počítání / skloňování / tvrdého a měkkého i/y, můžeme přejít k procvičování. To je pak radost pohledět. Najednou jí to jde, chytne slinu a obě jsme plné elánu. Dám jí obrovskou jedničku nebo razítko (zajímavé je, že jednička od mámy potěší stejně jako jednička od učitelky). Nepolevím, dokud to nezvládne. I když se někdy vloudí chybička, dělám to kvůli jedné a jediné věci: aby neměla pocit, že je k ničemu, a získala pocit, že to "opravdu zvládne".